Bosonahé příběhy, Lucie Suchá Groverová

Většina lidí tzv. moderní doby žije svým způsobem velice rychle. Tak rychle, že utíkají vlastně sami sobě. Jsme zaměřeni především na rozvíjení racionálního přístupu k životu. Žijeme převážně načtenými teoriemi, naposlouchanými či shlédnutými příběhy někoho jiného. Nemáme, počínaje „moderně“ pojatým porodem a následně školkou, školou atd., možnost respektovat sebe samé. Své vlastní tempo. Přicházíme o pestrou paletu osobních zkušeností. Tím dochází k tomu, že se všechny části nás samých nemají šanci sladit a vytvořit jednotnou Bytost. V určité úrovni Bytí se pohybujeme rychleji a rychleji a mnoho lidí má tendence vytěsňovat ze života vše, co je „brzdí“. Pro někoho to může být například rodinný život a děti. V době, kdy píši tyto řádky, jsem mimo jiné maminkou pěti dětí a mohu ze své vlastní zkušenosti říct: Děti a zdravě prožité rodičovství otevírají možnost se zpomalit a uvnitřnit. Dobře pojaté rodičovství je mimo jiné krásnou přípravou na stáří, kdy tempo zpomalíme, ať chceme nebo nechceme. Pokud plyneme ve vlastním a ze své podstaty pomalejším životním rytmu již dříve, nemusí být stáří takový šok, jako dnes často je.

Tato kniha je plná příběhů o putování světem vnitřním i vnějším a zároveň svědectvím toho, že s partnerstvím, rodinným životem a rodičovstvím život nekončí. Naopak, nabízí krásnou příležitost objevit a realizovat sebe samé. Také je zprávou o tom, že za dobro-družstvím není potřeba jezdit na kraj světa, stačí ho pouze objevit v každodenním životě. Máme vždy otevřenou možnost pohybovat se na dvou souběžných rovinách, ve dvou světech a udržovat mezi nimi rovnováhu. Rovnováhou ve svém vlastním životě můžeme přispívat k rovnováze na planetě Zemi, potažmo v celém Vesmíru.

...Jak málo stačí ke štěstí… Kde se vůbec všechna ta pořekadla, přísloví a zároveň podprahové programy vzaly? Ráno zavrtám nos do tělíčka mého malého tříletého synka, který se právě přiběhl do postele přitulit. Před dvěma dny opustil naši rodičovskou postel a odstěhoval se do postele k Viktorce. Jeho vůně zaplavuje moje čichové buňky. Euforie. Absolutní blaho. Vedle mne oddechuje můj muž. Jsem ráda, že jsem zase doma. Jak málo mi stačí ke štěstí… Málo? Opravdu je to málo? A mělo by mi málo ke štěstí opravdu stačit? Co to vlastně je – to štěstí? Někdy je člověk šťastný z úsměvu toho druhého, ze sluníčka, z rozkvetlé květiny… Je jedno, druhé nebo třetí málo?...

 ...Cestou zpátky potkávám postupně několik lidí. Intimitu už nepotřebuji…, už jsem tím prošla…, už je to natolik součástí mne samé, že nemám potřebu se schovávat… Prošla jsem pozvolna a nic nelámala přes koleno. Pěkně pomalu jako při chůzi po kamení. V hlavě mám absolutně bezmyšlenkovitý stav. Po mém dvouletém „chronickém“ zánětu močového měchýře ani památky. Ten močový měchýř z hlediska psychosomatiky v sobě obnáší téma „vydržet“. Nemohla jsem vydržet své vlastní respektive nevlastní tempo. Chodím devatenáct dní minimálně hodinu (ale spíš více) bez bot. Chodím mrazivou trávou i kalužemi, a vyléčím si zánět močového měchýře. Neříká se to obecně nějak opačně?...

...V protisměru se objevuje další auto. Jede dost rychle stejně jako já. Uvědomuji si, že touto vzájemnou rychlostí se potkáme v úseku cesty, kam se dvě auta vejdou jen těžko. Aby jedno mohlo jet, musí druhé zpomalit nebo zastavit. Aby mohli oba řidiči svých aut pokračovat ve své cestě, musí každý ve stejnou dobu na stejném místě udělat úplně něco jiného. Nestačím zpomalit… Srazíme se… Zavírám oči. Noha mi samovolně klouže z pedálu a chvíli je zvláštně zaseknutá mezi plynem a brzdou...